From Bohemia to Britain. From Britain to Bohemia.

ENGLISH LANGUAGE VERSION

Written to the suggested theme ‘Discovering a New Country’ to commemorate 100th Anniversary of the publication of Karel Čapek’s ‘Letters from England’ (Anglickě Listy)

-With Special Thanks to the British Czech and Slovak Association.

My discovery of a new country began in many small ways. I wish I could remember the start of it all, the actual moment of real awareness, of true consciousness, how the pivotal conversation started, the actual words used, or who uttered them first. It could have been my mother, but it might just as easily have been my father happily sharing in the topic of conversation as he always did.

Perhaps it was when my mother pointed to a film on the television that was shot in Prague, a beautiful costume drama that left a lasting impression, or was it her liking for certain foods, Potato Salad, German Sausage, Rye Bread? These were not the sort of foods we were given at school … and there was a place written in her passport beside her photograph that I would flip to, “Česká Lípa” … I wouldn’t have been able to point to it on a map if I tried … and what about the times she told me outright, did I make the connection then?

Or was it when I heard my parents talking about my grandparents? Mum and Dad always spoke about them in such affectionate terms, I would never tire of hearing about them. I was sorry I would never get to meet them. I knew that if I had met them, doubtless, I was bound to love them too. I felt that they belonged to me and I to them.

Even with all these signposts coming at me subconsciously as a child, it took me a while to realise that my mother was not born where I was born, or even where my father was born. My mother didn’t sound like she was from another place, and what was so different or special about being born in another place anyway? After all, I wasn’t born in the same place as my brothers and sisters, … people went abroad all the time, they went on holiday, came back, … they could take a job or buy a house if they liked, make a fresh start, … people came and went all the time, didn’t they? People who were free could go where they wanted, couldn’t they?

The realisation I came to was not an easy and inevitable process, like I made all the necessary connections at the right and proper time, stringing together all the necessary bits of education, all the associations gathered and received, both consciously, and subliminally, from countless news reports and political debates surrounding the topic, and applied them to my own family history. This narrative, that had been building and forming in my mind so gradually and for so long had been missing some crucial context-that requires the use of a specific term ‘Refugee’ … Refugee

 I must be honest, it is only very recently due to my own previous ignorance of both, our family situation, and the accurate historical context, that I came to fully understand and properly assimilate in my mind, that my own mother had been a refugee - and not, to put it in the vaguest of terms, some sort of immigrant on account of her parents‘ choice - just getting out early while the going was good … but a refugee, out of necessity. Even now, it is difficult to describe how I explained it to myself all these years. It wasn’t until I was presented with the facts for the first time, the actual chronology of my grandparents’ journey to England that I could truly know it and feel it, really begin to walk in my young mother’s shoes.

 On the Nineteenth of July Nineteen Fifty-One, my mother, her two brothers and her parents travelled to England. Though I now understand that their journey as refugees had begun years earlier… my grandparents, with the threat of imprisonment hanging over their heads, had to go on ahead of their children nearly three years before the Red Cross could reunite them again in the camp.

My grandmother chose England out of all the places to offer sanctuary because she didn’t want to travel far. Truthfully, she did not want to travel at all, she did not want to leave her homeland at all. She also wanted to remain as close as possible to her sisters in Germany, who had themselves been politically expunged from their home.

Britain may well have represented ‘Safety’, or even another all-important term, ‘Freedom’, but for my family, the place held a stronger association with endings, then beginnings.

Growing up, the more we came to understand our mother’s situation, the more we realised, there were large gaps in her knowledge of her own family. This was only to be expected, she was only six when she left her country. How could she know the things she would otherwise have learned quite naturally as she grew? Details like, who her grandparents were, where were they from, where they were born? Did they have middle names? What work did they do?  How many brothers and sisters did they have? Did those siblings have children? She was just not able to answer such questions.

For decades those questions remained unanswered, we continued to sustain ourselves with what scant and precious anecdotal evidence we did possess, our mother’s memories, and her love for her parents.

Then suddenly, and completely by chance, we had a breakthrough. A search, on a genealogy site (by no means our first), directed us to a passenger list; a digitalised scan of a single sheet of paper, tattered and yellow with age, and there on that page where the typed names of my mother, my uncles, my grandmother and my grandfather, there they were, the five of them and crucially, beside my grandparents names, were the places of their birth, “Wobern” – the German for the Czech name, “Obora” , and “Bilina”, words I had never seen before in my life, two little keys that would unlock everything that was to follow. After all these years, the idea to go all out and gather every document, retrieve every shred of information, every detail, no matter how small or seemingly insignificant,  reclaim everything possible that pertained to our relatives, became fully galvanised in our minds - and with that thought and determination, together with the sense that anything might be possible, the floodgates, finally opened.     

How to convey, how to describe, the feelings, and emotions and excitement … everything was new, - and I don’t mean like when you go to a place, physically, by this time as a family we had visited the Czech Republic on holiday several times. We had known we were connected to the country of course, but what did that really mean? Before now, we had never fully understood the ways in which we were connected, or how we were connected, we didn’t necessarily know what those connections were.

I could list the discovery of so many things here … Aunts, Uncles, Cousins, Godparents, Midwives, Lodgers! Newspaper Articles, Goats, Motorcars, Scars, Suits; Green Grey, Pinstripe, Checkered, A Manual on Wood – (I can’t understand it, but I swear it looks very in-depth). A Roofer, A Crossword Competition, Medals, Archives, Libraries, Municipal Offices, the researchers who work there, Parish Records, the people who decipher them, translate them, interpret them. Folklore, Mottos, Anthems, Superstitions, National Holidays, Name Days, Telephone Directories, Glass-Engraving, Cadastrals, Regions, Districts, … the words for ‘Birth’ and ‘Death’, the words to bookend the start and completion of the lives of my relatives.

I’ve had countless discussions around ideas of identity and nationality, oh, the questions I have grappled with! The differences between Nationality, Ethnicity, … and Citizenship and Heritage and Culture! – The idea of where one is born, where one’s parents were born, connections to place, and the question of how much that matters? The influences we receive, the feelings we possess about ourselves, and how all these things can be both distinct and inter-meshed with one another.

I have discovered that Czechs love Baking, and Puppetry and Romance and Theatre and Music and Absurdity, and Mushrooming. Quintessentially English though I am, with my love of Shakespeare, tea, scones, and a great many other cultural indicators, … I have come to feel I have a natural affinity with my Czech kin and consider this a very fortunate and happy accident.

I have learned that there are forty-two letters in the Czech Alphabet and discovered (perhaps with less enthusiasm) the existence of diacritics, and these things called Carons, and dreaded declensions! Thereby scraping the surface in attempting to appreciate what appears to be a very complex language with an equally complex evolution, that appropriately reflects a complex past.

I am learning that the words ‘Kdo’, ‘Kde’, ‘Kdy‘and ‘Který’ appear very similar and mean similar things in English, and this gives me anxiety! Add to that, there are yet more similar words in English that belong in that same group (the ‘W’ question words) that do not sound like ‘Kdo’ ‘Kde’, Kdy and ‘Který, at all! In a wild and completely unexpected break in the formula there are seemingly unrelated words like, ‘Co’ (pronounced ‘So’) and ‘Proč (pronounced ‘Proach’) meaning ‘What’ and ‘Why’ in English! You see how easy it is to be blind-sided? Languages are a tricky, slippery business …

All of this made me reflect upon my how mum must have felt when she came to England and had to learn English for the first time. Mum did not have the freedom as I have, to learn a foreign language at will, for pleasure, she had no such choice. That must have been terrifying! At least she kept up with her Czech in Saturday School where was she taught by Father Lang, a pillar of her local British-Czech Community, who she speaks so fondly of, to this day. I feel immensely grateful to him. He was someone who was there for my family, someone to bridge the gap between two worlds and soften the abrupt nature of such forced change. He was there too, at the very end, to preside over my grandmother’s funeral.   

No less important, on this journey into the unknown has been the necessity of engaging with the history of a foreign country: Early Celts, Germanic and Slavic Tribes, the world of Serfdoms and Estates, a new Hussite Religion, Royal Houses, Dynasties, A Golden Age …  How many Republics? Five … five? Wow okay … possibly six, okay … wait … when did they begin and end? Wait, let me write this down … What was the Sudetenland?  Writes ‘Hitler sees an opportunity’ in the margin … who were the people that lived there? What did this area look like on a map? Where is Moravia? Where is Slovakia? Which part is Bohemia again? So, was my Grandmother German or Czech or Austrian?  … Citizen? ... Ethnic? National? … When did Charles IV reign?  How did the Nazi Occupation affect the ordinary people of Czechoslovakia? What happened at the National Fight for Liberation? How did the ensuing Communist Regime come to be? How was that possible? What did that look like? What effect did that have? What was the Potsdam Agreement? The Beněs Decrees? Was there a real fence at the border of the country during the Cold War? – About five thousand volts worth as it turns out!

The questions are ongoing, and while one must always be careful not to make unsubstantiated assumptions about people and things that cannot be known. The truth, both broad and more specific, has gradually been unearthed by looking directly at the personal experiences of my relatives as individuals with their own interests and motivations, set against this most extraordinary socio-political historical backdrop.

With one Great Grandfather of Ethnic German descent trapped behind one border, and the other Great Grandfather of Czech descent trapped behind another, with yet more relatives trapped behind yet more borders still, it is perhaps not so difficult to see where the real crux of our family’s pain, lies, … the real reason why certain things were not spoken about. The real reason why my mum and uncles went without knowing members of their extended family, or learning the culture of the country where they were born.

My mother’s family, like so many, were quite literally ripped apart, with no way back to one another, no hope of return, they were completely cut off from their former lives ... and by Nineteen Eighty-Nine with the way finally cleared, how much had changed, people did not necessarily receive the happy reunions they likely dreamed about and hoped for.  

I am forced to consider again, all those years we lived in ignorance of certain details, certain facts … would knowing these things much sooner have made a difference? In our case, absolutely, in every possible way I can think of! Even the difficult stuff, the hard gut-wrenching stuff … - there isn’t any sum you could pay me, to swap such precious knowledge for my previous ignorance …  for Heaven’s sake, we have found old relatives that we had lost! New relatives that we didn’t know existed! Two years ago, that fact would have seemed impossible to us, unbelievable … and yet, it is so …

Sadly, we cannot change the past, but being conscious of the struggle, the journey, what it took to get here, is important. The past is really a continuum, it is alive, it is a part of what is happening now, what happened only yesterday in relative terms. We should keep what belongs, what is ours, close to us - our relatives deserve nothing less.  

I realise that in raising names and places and dates from the page, we have managed to summon up something of the individuals involved, not the idea of my grandparents, but my real grandparents, and their real lives. Our relatives are no longer just names of people we never got to meet, places are not just the names of places we have never been to, they are the places where our family lived, and certain dates hold new significance now. We remember, light a candle, mention them, talk about things, read about some historical event, or curious rural tradition we previously did not know about.  

As a family, our sense of loss is deeper, yes, … our sense of what could have been, what should have been, what ought to have been … but perhaps even more importantly, our love for our relatives has deepened also, now that we have reclaimed them from obscurity, from History.

My discovery of a new country began not by travelling to a place on a map, it began by looking at my mother in a different light. It began with a sense of wanting to restore something of what was lost to her, what belonged to her. The discovery of a new country began with the discovery of an old one, one that had always been there, but was never known. A country that is part of her, and a part of us.

Robyn Hunt 

 - Dedicated to my ancestors, all you Dittrichs and Mauders and Tichýs and Jasses - you beautiful, incredible people!

ČESKÉ JAZYKOVÉ VERZE

Z Čech do Británie. Z Británie do Čech

Překlad do češtiny: Alena Linhartová

Napsáno na navržené téma  ‘Objevování nové země´ (Discovering a New Country) na počest 100. výročí vydání Anglických listů (“Letters from England”) Karla Čapka.

Se speciálním poděkováním  charitativní organizaci The British Czech and Slovak Association

Moje objevování nové země začalo mnoha malými krůčky. Kéž bych si mohla vzpomenout, kdy přesně to všechno začalo, ten pravý moment skutečného uvědomění si, to pravé povědomí, jak začala klíčová konverzace, skutečná slova použitá, nebo kdo je pronesl první?  Mohla to být moje matka, ale stejně tak dobře to mohl být můj otec, který se rád přípojil k tématu konverzace, to on vždy dělal.

Možná to bylo tehdy, když nás moje matka upozornila na film v televizi. Byl natočen v Praze, nádherné historické drama, které na nás dlouhodobě zapůsobilo, nebo to, že ona milovala určitá jídla, bramborový salát, německé párky, režný chléb? Nebyla to jídla, která nám dávali ve škole… a v jejím pase vedle její fotografie jsem  nalistovala  jméno  “Česká Lípa”... Nebyla bych bývala schopná najít je na mapě, i kdybych se o to pokusila… a co tehdy, když mně to přímo řekla, uvědomila jsem si tenkrát to spojení?

Nebo to bylo tehdy, když jsem slyšela rodiče mluvit o mých prarodičích? Matka a otec o nich vždy mluvili tak láskyplně, nenudilo mě to, vždy jsem ráda naslouchala hovorům o nich. Bylo mi líto, že se s nimi nikdy nesetkám. Věděla jsem, že kdybych se s nimi setkala, určitě bych je také milovala. Cítila jsem, že oni patří ke mně a že já patřím k nim.  

I s těmito mezníky, se kterými jsem se setkávala podvědomě jako dítě, trvalo mně delší chvíli, abych si uvědomila, že se moje matka nenarodila tam, kde jsem se narodila já, nebo kde se dokonce nenarodil ani můj otec. Moje matka nemluvila, jako by byla z jiného prostředí, a co je  vlastně tak odlišné nebo speciální narodit se někde jinde? Konec konců, já jsem se nenarodila na stejném místě jako moji bratři a sestry,… lidé vždy cestovali do ciziny, jezdili na dovolenou, vraceli se zpátky,… mohli přijmout práci nebo si někde koupit dům, pokud chtěli, začít znovu od začátku,… lidé vždy přicházeli a odcházeli, že ano? Lidé, kteří měli svobodu, mohli jít tam, kam chtěli, že ano?

Pak jsem si uvědomila, že to nebyl jednoduchý a neodvratný proces, když jsem dala dohromady všechna nezbytná spojení  ve správném a reálném čase, navázala dohromady všechny nezbytné kousky vzdělání, všechny asociace, které jsem nashromáždila a obdržela, jak vědomě, tak nevědomě, z nesčetných zpráv v novinách a z politických debat, které toto téma obklopovaly, a vše aplikovala na historii  moji vlastní rodiny. V tomto příběhu, který se sestavoval a tvořil v mojí mysli tak pozvolna a po tak dlouhou dobu, scházel určitý podstatný kontext  -  který si vyžaduje použití specifického termínu  ‘Uprchlík’… Uprchlík.

Musím se přiznat, že kvůli své předchozí neznalosti situace jak naší rodiny, tak přesného historického kontextu, jsem teprve velmi nedávno plně pochopila a řádně vstřebala do své mysli, že moje matka byla uprchlík a ne, řečeno v nejvágnějším významu slova, nějaký  přístěhovalec z důvodu volby jejich rodičů (odejděme raději dříve, zatímco je vše v pohodě), ale uprchlík z nutnosti. Dokonce i  ted’ je pro mně obtížné popsat, jak jsem si to sobě vysvětlovala po celá ta léta. Nestalo se to, dokud jsem neměla před sebou poprvé všechna fakta, reálný časový sled cesty mých prarodičů do Anglie, kdy jsem to skutečně pochopila a pocítila, tehdy jsem začala kráčet ve šlépějich mojí nezletilé matky.

 19. července 1951 moje matka, její dva bratři a jejich rodiče odcestovali do Anglie. Ačkoliv ted’ chápu, že jejich cesta coby uprchlíků začala před mnoha roky. Nad hlavami mých prarodičů visela hrozba, že skončí ve vězení, proto museli uprchnout sami téměř tři roky předtím, než je mohl Červený kříž spojit s jejich dětmi v táboře.

Moje babička si zvolila Británii jako útočiště  ze všech míst, která byla k dispozici, protože nechtěla cestovat daleko. Popravdě řečeno, nechtěla vůbec odcestovat, vůbec nechtěla opustit svoji vlast. Také chtěla zůstat co nejblíže u svých sester v Německu, které také ztratily svůj domov z politických důvodů.

Británie možná představovala  ‘bezpečí’, nebo dokonce vesměs jiný velice důležitý termín , ‘svobodu’, ale pro moji rodinu mělo toto místo silnější asociaci s konci než se svými začátky.

Jak jsme dospívali, chápali jsme více a více matčinu situaci, jak jsme si více a více uvědomovali, že v jejích znalostech vlastní rodiny existovaly velké mezery. Toto se dalo očekávat, bylo jí jenom šest roků, když opustila svoji vlast. Jak by bývala mohla vědět věci, které by se jinak naučila přirozeně během svého dospívání? Podrobnosti, jako kdo byli její prarodiče, odkud byli, kde se narodili? Měli druhá rodná jméha? Co dělali?  Kolik bratrů a sester měli? Měli tito sourozenci děti? Nebyla schopná odpovědět na tyto otázky.

Po desítky let zůstaly tyto otázky nezodpovězené, my jsme se spokojovali s nedostatečnými a pro nás drahocennými útržky, které jsme měli k dispozici, jmenovitě vzpomínkami naší matky a důkazy její lásky pro své rodiče.

Potom náhle a úplně náhodou došlo k průlomu. Když jsme hledali na rodopisné stránce na webu (a samozřejmě to nebyl náš první pokus), odkázala nás na seznam cestujících; digilitalizovaný sken jedné stránky papíru, otřepané a zežloutlé časem, a tam na té stránce byla psacím strojem zapsaná jména mé matky, mých strýců, mé babičky a dědečka, byli tam, všech pět jich, a co bylo  podstatné, vedle jmen mých prarodičů byla místa jejich narození “Wobern” – německý termín pro české názvy  “Obora”  a “Bilina”, slova, která jsem nikdy předtím v životě neviděla, dva malé  klíče, které pak odemkly vše, co mělo následovat. Po všech těchto létech myšlenka vydat se po stopě a shromáždit všechny dokumenty, získat zpět každý útržek informací, každou podrobnost, bez ohledu na to jakkoliv nepatrná nebo navenek nedůležitá by byla, získat zpět všechno, co bylo možné, co se týkalo našich příbuzných, plně nastartovala naši mysl - a s touto myšlenkou a pevným odhodláním, společně s pocitem, že cokoliv je možné, se stavidla poznání konečně otevřela.

    Jak předat, jak popsat pocity, své emoce a vzrušení… všechno bylo nové – a nemyslím to v takovém významu, jako když jdete na nějaké nové místo, fyzicky, naše rodina už předtím několikrát navštívila a byla na dovolené v České republice. Věděli jsme, že máme vztah k této zemi, ale co to skutečně znamenalo? Předtím jsme plně nechápali, jakými způsoby jsme byli s ní spojení nebo jak jsme byli spojení, nevěděli jsme nezbytně, co tato spojení byla.

Mohla bych vyčíslit tolik věcí, které jsme tam odhalili… tety, strýce, bratrance a sestřenice, kmotry, porodní asistentky, podnájemníky! Články v novinách, kozy, motorová auta, šrámy, oblečení; šedozelené, pruhované, kostkované, příručku o dřevě – (nerozumim jí, ale přísahala bych, že je velmi podrobná). Pokrývač, křížovkářská soutěž, medaile, archívy, knihovny, městské úřady, výzkumní pracovníci tam zaměstnaní, farní matriky, lidé, kteří je zkoumají, překládají, podávají jejich vysvětlení. Folklór, hesla, národní hymny, pověry, státní svátky, jmeniny, telefonní seznamy, broušení skla, katastry, kraje, okresy,… slova jako  ‘narození’  ‘úmrtí’, slova, která představují začátek a konec životů mých příbuzných.

Nesčetněkrát jsem měla diskuse o pojmech totožnost a národnost, ach, ty otázky, se kterými jsem zápolila! Rozdíly mezi pojmy národnost a etnicita, či občanství a kulturní dědictví a kultura! Pojem toho, kde se člověk narodil, kde se narodili jeho rodiče a spojení s tím místem a otázka, jak moc dalece na tom záleží? Vlivy, které na nás působí, pocity, které máme o sobě a jak všechny tyto věci mohou být od sebe jak odlišné, tak propletené jedna s druhou.

 Došla jsem k poznání, že Češi rádi pečou a mají rádi loutkové divadlo a romantismus  a divadlo a hudbu a absurdnost a hledání hub. A ačkoliv jsem ztělesněním Angličanky, neboť miluji Shakespeara, a “scones” -  tradiční britské pečivo k čaji - a  mnohé další kulturní ukazatele, dospěla jsem k názoru, že cítím přirozenou spřízněnost s mými  českými příbuznými a považuji to za velmi št’astnou a příznivou náhodu.

Dozvěděla jsem se, že česká abeceda má 42 písmen a zjistila (možná méně nadšeně), že existují diakritická znaménka a ty věci, kterým se říká  háčky a hrůzu nahánějící skloňování! Tím jsem se jen stěží dotkla povrchu, když jsem se snažila získat náhled do něčeho, co se zdá být velice složitý jazyk se stejné složitým vývojem, který přiměřeně odráží složitou minulost.

 Shledávám, že  slova  ‘kdo’, ‘kde’, ‘kdy‘ a ‘který’ se zdají být velmi podobná a znamenají podobné věci v angličtině a to ve mně vzbuzuje úzkost! Dodáme-li k tomu to, že v anličtině je ještě více podobných slov, která patří do stejné skupiny (otázková slova na ‘w’), která vůbec neznějí jako ‘kdo’ ‘kde’, kdy a ‘který! V úplném a kompletně nečekaném rozporu s tímto vzorcem jsou zde zdánlivě nepříbuzná slova jako ‘co’ (v angličtině se vyslovuje ‘so’) a ‘proč´ (vyslovuje se anglicky ‘proach’), která znamenají v angličtině  ‘what’ a ‘why’! Vidíte, jak je jednoduché být nepříjemně překvapený? Jazyky jsou ošidná a záludná záležitost.

Toto všechno mě vedlo k tomu, abych se zamyslela nad tím, jak se cítila moje matka, když přišla do Anglie a musela se začít učit anglicky. Moje matka neměla na vybranou, jako mám já, učit se cizí jazyk pro své potěšení, neměla takovou volbu. Muselo to být hrozné! Naštěstí mohla pokračovat ve své češtině v sobotní škole, kde ji učil pan farář Lang, opora české komunity. Mluví  o něm dojemně do dnešního dne. Jsem mu nevýslovně zavázaná. Byl to člověk, který tu byl pro moji rodinu, člověk, který byl mostem mezi dvěma světy a změkčil dopad přeryvné  povahy takové násilné změny. Byl zde také na samotném konci, když vedl obřad při pohřbu mojí babičky.

  Neméně důležité na této cestě do neznáma byla nutnost seznámit se s dějinami cizí země: ranní Keltové, kmeny Germánů a Slovanů, světy poddanství a šlechtictví, nové husitské náboženství, královské rody, dynastie, Zlatý věk…  kolik republik? Pět, pět? Cože, dobře… možná šest, dobře… počkejme… kdy začaly a skončily? Počkejme, ať si to zapíšu… Co byly Sudety?  Píšu ‘Hitler si uvědomil příležitost’ na okraji stránky… kdo byli lidé, kteří tam žili? Jak vypadalo to území na mapě? Kde je Morava? Kde je Slovensko? Která čast jsou Čechy ještě jednou? Tak, byla moje babička Němka nebo Češka nebo Rakušanka? … Občanství?... Etnická skupina?...  Národnost?… Kdy vládl Karel IV?  Jaký dopad měla německá okupace na normální Čechoslováky? Co se stalo během národně osvobozeneckého boje? Jak se stalo, že byl nastolen následný komunistický systém? Jak to bylo možné? Jak vypadal? Jaký dopad  měl? Co byla Potsdamská dohoda? Benešovy dekrety? Byly skutečné dráty na hranicích země během studené války? Pod napětím asi 5000 voltů, jak vyšlo nakonec najevo!

Tyto otázky se vynořují a člověk musí být vždy opatrný, aby si nevytvářel nepodložené domněnky o lidech a věcech, které nemohou být známy. Pravdu jak v širším, tak specifičtějším smyslu slova, jsme pozvolna nalézali prostřednictvím přímého pohledu na osobní zkušenosti mých příbuzných jako jednotlivců s jejich vlastními zájmy a motivací, které se odehrávaly v rámci tohoto velice vyjimečného socio-politického pozadí.

 S jedním pradědečkem, který byl po etnické stránce německého původu, uvězněným za jednou hranicí a druhým pradědečkem českého původu uvězněným za druhou a s mnoha dalšími příbuznými uvězněnými za mnoha dalšími hranicemi, není možná tak těžké vidět, že skutečná podstata bolu naší rodiny spočívá,…je pravý důvod, proč se nemluvilo o určitých věcech. Ten pravý důvod, proč moje matka a strýcové žili, aniž by znali širší příbuzenstvo nebo se učili kulturu země, ve které se narodili.

Rodina mojí matky, tak jako mnoho jiných, byla doslova roztrhána na kousky, neexistovala tu cesta zpátky k sobě, nebyla tu naděje na návrat, byli kompletně odloučeni od svých dřívějších životů... a když se cesta konečně otevřela s rokem 1989, tolik se toho změnilo, lidé nezbytně neprožívali radostná setkání, o kterých pravděpodobně snili a v něž doufali.  

Musím znova zvažovat všechna ta léta, kdy jsme neměli ponětí o určitých podrobnostech, určitých faktech… vedla by bývala dřívější znalost těchto věci k rozdílnému výsledku? V našem případě absolutně ano, v každém možnému směru, který si dovedu představit! Dokonce v případě nejobtížnějších věcí, věcí drásajících naše nitro… neexistuje žádná částka  peněz, kterou byste mi mohli zaplatit, abych odmítla směnit takovéto cenné vědomosti za moji dřívější neznalost…  proboha, vždyt’  jsme našli své příbuzné, které jsme ztratili! Nové příbuzné, o kterých jsme nevěděli, že existují! Před dvěma roky by se nám takový fakt zdál nemožný, neuvěřitelný… a přece je tomu tak.

 Bohužel, nemůžeme změnit minulost, ale protože jsme si vědomi těch obtíží, cesta, která nás tam dovedla, je důležitá. Minulost je ve skutečnosti kontinuita, je živá, je součást toho, co se děje nyní, co se stalo pouze včera relativně řečeno. Měli bychom si ponechat to, co nám patří, co je naše, nám blízké  - naši příbuzní si nezaslouží o nic méně.

 Uvědomuji si, že uvedením jmen, míst a dat z té stránky se nám podařilo posbírat cosi o jednotlivcích, kterých se to týkalo, nejen ideu mých prarodičů, ale moje skutečné prarodiče, jejich skutečné životy. Naši příbuzní nejsou už jen jména lidí, se kterými jsme se nikdy nesetkali, místa nejsou jen jména míst, která jsme nikdy nenavštívili, jsou to místa, kde žila naše rodina a určitá data mají nyní nový význam. Vzpomínáme na ně, zapálíme svíčku, zmíníme se o nich, hovoříme o věcech, čteme o určitých historických událostech nebo o zvláštních venkovských tradicích, které jsme předtím neznali.  

Pro nás, jako rodinu, náš pocit ztráty je hlubší, ano,… náš pocit toho, co mohlo být, co mělo být, co by mělo bývalo být… ale možná dokonce mnohem důležitější, naše láska pro naše příbuzné se také prohloubila, nyní, když jsme si je osvojili a vyzvedli z neznáma, z hlubiny dějin.

Moje odhalení nové země nezačalo tak, že jsem cestovala do místa na mapě, začalo tak, že jsem začala nahlížet na svoji matku v jiném světle. Začalo to pocitem, že chci navrátit jí něco, o co přišla, něco, co jí patřilo. Objevování nové země začalo objevováním staré země, té, která tam vždy byla, ale nebyla nikdy známá. Země, která je její součástí a součástí nás.

Robyn Hunt 

Věnováno mým předkům, vám všem z rodin Dittrichových a Mauderových a Tichých  

a Jasseových – vám nádherným, neuvěřitelným lidem!